Nákupní batoh je prázdný

Praktické informace

Obtížnost: Lehká čtyřkilometrová trasa s malým převýšením pro děti od 5 let. Kočárky, kola a pejsky dnes nechte doma. Od hradu do údolí se jde stezkou ve stráni.

Vzdálenost od Prahy a jak se tam dostat: Z Prahy se do Velhartic dostanete za 2 hodiny a kousek. Po D5 jedete směr na Plzeň, pak směr Přeštice→Klatovy→Velhartice. Je to 150 km.

www.idos.cz

Turistická mapa: Odkaz na mapy.cz

Parkování: Ve městě je parkování zdarma. Doporučujeme nechat auto někde před školou, ještě než dojdete ke kostelu. U něj je totiž první soutěžní otázka. Až se navíc budete vracet od hřbitova, budete to mít k autu „blíže“. :)

Hrad Velhartice (https://hrad-velhartice.cz/cs)

Otvírací doba:
4. 5.–30. 6. a 1. 9.–30. 9. denně (mimo pondělí): od 10.00 do 16.00
1. 7.–31. 8. denně (mimo pondělí): od 10.00 do 17.00
1. 10.–1. 11. soboty a neděle: od 10.00 do 15.00

Vstupné:
Okruh Gotický hrad: 160 Kč/dospělí, 130 Kč/studenti a senioři, 50 Kč/děti
Okruh Renesanční zámek: 160 Kč/dospělí, 130 Kč/studenti a senioři, 50 Kč/děti
Volná prohlídka areálu a pivovaru: 100 Kč/dospělí, 80 Kč/studenti a senioři, 30 Kč/děti

WC: Na hradě.
Možnost občerstvení: V obci u kostela je restaurace. A také na hradě.

Nejbližší další výlet agentury Velká dobrodružství: Švihov, Nebílovy, Chudenice, Sušice, Horažďovice, Rabí, Kašperk.

Trasu pro vás prošla: Lucie Nachtigallová.
Trasu testovali: kamarádi Maxmilián a Ladislav z Plzně.

Postřehy dětí:
Maxík (6 let): „Na hradě byl prďácká výstava a vůbec celý hrad byl bezvadný.“
Ládík (7 let): „Mně se nejvíc líbil automat na brambory pod hradem a také tajemný hřbitov.“

Popis výletu

Milí cestovatelé,

zveme vás do pošumavského městečka, nad kterým se tyčí překrásný hrad – do Velhartic. Hrad je tak pěkný, že si ho vybrali i filmaři. Zahrál si v pohádkách Tři bratři a Čertoviny. Společně projdeme městem, nakoukneme do skanzenu, prošmejdíme hrad a také jukneme do štol, kde se těžilo zlato a stříbro. Na konci vás pozveme do kostela, ale hlavně na hřbitov, který ho obklopuje. Právě zde se měl odehrát příběh balady Svatební košile od Karla Jaromíra Erbena. Trasa výletu je krátká a vede téměř po rovince. Tenhle výletíček hravě ujdou i pětiletí.

Tento výlet vznikl z dotací OZP, a je proto pro všechny výletníky ZDARMA! :)

Dopis dětem

Ahoj, kluci a holky,
zveme vás na hrad Velhartice, který s Rabím a Kašperkem tvoří takzvané Šumavské trojhradí. Určitě se vám bude líbit. Možná dokonce víc než automat na brambory, který dnes také uvidíte. :) Pokud máte rádi záhady, určitě se zajděte podívat na místní hřbitov. Proč? Dozvíte se!

Stejně jako k našim ostatním našim výletům jste i k tomuto dostali originální mapu s vyznačenou trasou. Pokud půjdete správnou cestou, budete se pozorně rozhlížet, číst texty a poslouchat, co říkají rodiče, jistě splníte všechny úkoly. Umíte-li už psát, doplňte podle uhodnutých slov tajenku a pečlivě ji uschovejte. Pokud nám pošlete dopisem, e-mailem nebo prostřednictvím FB její správné řešení, zařadíme vás do slosování o Lumpardíky. Je důležité, abyste vždy uvedli k tajence (pozor, slůvka psát bez diakritiky) i kód svého výletu, který najdete na každé stránce.

Mapa výletu

Mapa ve velkém formátu ke stažení

Doplňovačka

Jdeme na to:
Naše putování začíná na náměstí ve Velharticích. Zaparkujeme někde poblíž. Ideálně u školy, ať to pak máme od hřbitova k autu blíže a netáhneme se unavení přes celou obec. A hned vyrazíme za první soutěžní otázkou ke kostelu.

Nejstarší zpráva o Velharticích je z roku 1318. Přibližně v této době byl dostavěn hrad, který tehdy patřil Buškovi z Velhartic, komorníku a příteli Karla IV. Osada však vznikla již dříve při obchodní cestě z Bavor do nitra Čech.
Na hrad se podíváme za chviličku, nejprve zamíříme do kostela, který je mnohem starší. Jeho zakládací listina z roku 1373 nazývá osadu městečkem. Po roce 1390 jsou majiteli Velhartic páni z Hradce. V tomto období byly na hradě po několik let ukrývány české korunovační klenoty.

Víte, co jsou korunovační klenoty?

Soubor Českých korunovačních klenotů tvoří Svatováclavská koruna s čepičkou, poduškou a pouzdrem, královské jablko s pouzdrem, královské žezlo s pouzdrem a korunovační roucho. Klenoty jsou trvale uloženy v korunní komoře v chrámu sv. Víta, roucho je uchováváno ve speciálním klimatizovaném depozitáři ve sbírkách Pražského hradu. Svatováclavská koruna nevyčíslitelné hodnoty je klenot zhotovený ze zlata vysoké ryzosti, zdobený drahými kameny a perlami. Ke své korunovaci v roce 1347 ji dal zhotovit Karel IV. Poté ji věnoval prvnímu patronu země sv. Václavovi a zanechal ji svým nástupcům jako korunu státní, tedy sloužící ke korunovaci dalších českých králů.

Tak právě tato koruna byla ve Velharticích uložena. To by jeden neřekl, že tady byla v bezpečí, že? :)

Najděte před kostelem kříž s nápisem, který hlásá, od koho je.

1. Opište poslední slovo nápisu.

(je-li ve slově CH, napište C a H do políček zvlášť)

Románský kostel Narození Panny Marie byl postaven počátkem 14. stol a podle pověsti vede z jeho fary na hrad tajná chodba. Tou prý prchali obránci, když už bylo jasné, že už nic nezmůžou, že hrad neochrání. Tak aspoň ten holý život… My půjdeme raději po povrchu, to bude jistější! :)

Kousek pod kostelem vidíme Muzeum šumavských minerálů, které nabízí prohlídku „šutříků“ nalezených především v okolí, ale i pěkné kousky z různých koutů světa. Vybrané kameny je možné zakoupit jako suvenýr či milý trvalý dárek. My se však s kamením při procházce tahat nebudeme. Vydáme se z náměstí doprava a kolem obecního úřadu vyrazíme na hrad. Šipky napoví.

Kdo vidí na náměstí sluneční hodiny? Kdo na vratech klokana? :)

Cestou k parkovišti potkáme krásnou roubenou chalupu a v zatáčce dům, do kterého si kvůli jeho poloze každý praští. Je prostě skutečně na ráně. Vidíte, jak je od aut celý omlácený, až z toho šel jakoby „do oblouku“? Myslíte, že v něm někdo bydlí? No, to by asi musel být také praštěný…

Nalevo uvidíme budovu obecního úřadu. Krásná, že? Hledejte na zdi pod úřadem značku hradu.

2. Jakou má značka barvu?

Kdo první uvidí parkoviště? Ta k němu nejdeme! Maximálně mu zamáváme. Kousek za ním odbočíme doprava.

Nejprve se však musíme jít podívat na bramboromat firmy Vesa Velhartice. Najdete ho hned pod nápisem BRAMOBOROMAT (jak jinak) u dřevěných vrat. Tento unikátní vydavač denně vydá kupujícím přes metrák brambor. Na výběr je vždy jen jedna odrůda, ovšem v různých obdobích se liší (Suzan, Magda, …). Víc než dva kilogramy najednou vám ovšem nenasype. Snad abyste museli přijít zas.

Jak vlastně funguje? Ze stodoly vede do vrat roura. Po vhození mincí (25 Kč) pásová váha uvnitř stodoly zváží přesně 2 kg brambor, které následně dopraví k ústí roury. Plodiny pak zákazníkům z roury napadají do papírové tašky, která je k tomu určena. Automat neumí vracet. Mějte proto připravený přesný obnos.
My se ale s bramborami tahat nebudeme… Stejně jako s kamením.

Poznáte, která rostlina je na obrázku na zdi?

Brambora patří do čeledi lilkovitých. Její příbuzní jsou např. paprika, rajčata a lilek. Do Evropy přivezli tyhle divné hlízy z Jižní Ameriky v 16. století Španělé. Brambory, které byly původně ceněny jako okrasné rostliny, se postupně staly jednou z nejdůležitějších základních potravin. Rostlina může dorůst až do výšky jednoho metru a pyšní se mnoha květy různých barev. Od bílé až po fialovou. Nadzemní bobule, které se vytvoří z květů, nejsou jedlé. Pod zemí se vytvářejí hlízy, které slouží rostlině jako zásobárna živin. Jsou bohaté na škrob a mnozí je považují za chutné. Třeba my. Ale abychom je měli denně, to zase ne. Brambory se vyznačují rozmanitostí. Není prostě brambora jako brambora. Jen v našich zeměpisných šířkách se jich pěstuje na 400 různých odrůd. To by jeden neřekl, že?

Za bramborárnou začneme malinko stoupat do pidikopečku. Nalevo uvidíme v podhradí soubor staveb lidové architektury. Jde o zachráněné hodnotné stavby přesunuté z různých míst Pošumaví. Právě zde se natáčely venkovské scény pohádek Čertoviny a Tři bratři. Cestou z hradu půjdeme kolem nich, tak si je pak prohlédneme pořádně.

Parkem stoupáme k hradu až k naučné ceduli Šumavské trojhradí. Podívejte se na hrady Rabí a Kašperk. Také na ně vedou naše výlety s tajenkou. :)

Najděte na tabuli povídání o hradu Rabí v češtině.

3. Opište poslední slovo.

Od kapličky je to k hradu už jen pár metrů. Zvažte, zda se do něj půjdete podívat. My návštěvu doporučujeme, ale je to na vás. Doplňovačku tam však doplňovat nebudeme.

Hrad Velhartice byl založen na přelomu 13. a 14. století na skalním ostrohu obtékaném říčkou Ostružnou. Tento hrad si patrně jako rodové sídlo pánů z Velhartic počal stavět Bušek starší z Velhartic. Rodinný „domek“ však dokončil až Bušek mladší. Ale Bušek jako Bušek, oba byli věrní a oblíbení komorníci Karla IV.
Když byla autorka tohoto textu výrazně mladší, na pultech socialistických konzumů čekávalo na konzumenty víno jménem Bušek z Velhartic. Prý moc dobré nebylo. No, Buškové už se to asi nedozvěděli, takže sebou v hrobech cukat nemuseli. Když ale z pultů zmizelo, pravděpodobně jejich duše konečně došly definitivního klidu. :)

Raritou hradu je světově unikátní kamenný most spojující zbytky paláce zvaného Rajský a jeho protějšku – přední věže. Takovýhle gotický kamenný most, který je postavený na suchu na skále mezi dvěma věžemi, skutečně neexistuje nikde jinde na planetě. Ke všemu ani na jednu z těchto věží nedosedá, je s nimi propojen jen padacími můstky, což mělo svůj obranný význam.
Krásné a zajímavé je také renesanční zámecké křídlo.

Jak už jsme si říkali, na hradě byly svého času uschovány korunovační klenoty Království českého. Ale neřekli jsme si, proč tu byly. Schovávaly se tu, aby nemohlo dojít ke korunovaci Jiřího z Poděbrad. Jak vidíte, boje o trůny nejsou ani u nás žádná novinka…
Ke konci 18. století začíná hrad postupně upadat. Poslední majitelé – Windischgrätzové – ho opustili v roce 1945. Poté přešel do státních rukou. V současné době jsou návštěvníkům zpřístupněny hradní i zámecké interiéry. Okruh zahrnuje prohlídku středověkého hradu s výkladem o jeho historii a prohlídku stálé výstavy o životě společnosti v 15. století. Jak se tehdy žilo, si tvůrci expozice samozřejmě nepamatovali, a tak to vyčetli ze spisů a spisků středověkého autora Tomáše Štítného ze Štítného. Tenhle český šlechtic, spisovatel, kazatel a překladatel bývá označován za zakladatele české odborné prózy. Život přirovnává k šachové hře. Tak abyste se ji snad naučili, abyste věděli, o čem ten život vlastně je…

Zámecký okruh umožňuje prohlídku sálů renesančního křídla. Zámecká expozice návštěvníkům přiblíží každodenní život a záliby šlechtické rodiny v 16. a 17. století na venkovském sídle.

Bílá paní patří k inventáři mnoha českých hradů. Velhartice nejsou výjimkou. Ta zdejší byla něžná paní Hradecká z Velhartic. Vídána byla ponejvíce v ložnici klínového pokoje, nalézajícího se na straně k cimbuří. Tuto dámu zastihla smrt po narození dcerušky Elišky. Snad že miminko plakalo, matku z říše mrtvých přivolalo. Třetího dne po pohřbu zjevila se o jedenácté hodině noční paní ve výklenku, přistoupila ke kolébce a svou malou utišila. Jak udeřila půlnoc, dcerku políbila a ve výklenku zase zmizela. Služebnou Kačenu, která to celé viděla, zjevení nikterak nepřekvapilo. Tušila, že to milé, laskavé a starostlivé nebožce nedá. Že je její mateřská láska silnější než smrt.
To se opakovalo každé noci, až vdovec – pán z Hradce – po návratu z válečného tažení dcerušku na vychování do Hradce odvezl. Bílá paní se však ukazovala nadále, přesunula se ovšem k zadní gotické brance. Snad doufá, že jí jednou vstoupí její dcera…

Jdeme najít zadní gotickou branku, abychom se na bílou paní podívali? Kdo se bojí? :) Nikdo? Tak tam nejdeme, to nemá cenu.

Raději se vrátíme kousek pod hrad a pěšinkou pod kapličkou odbočíme doprava do skanzenu.

Jdeme hledat domeček čp. 60. Právě tady žila Karkulka z filmové pohádky Tři bratři.

Chalupa čp. 60 však původně stála v sousedství roubeného špýcharu v nedaleké obci Běšiny. Jenže právě v místech plánované silnice. Jedinou záchranou byl proto transport do velhartického podhradí. Roubené části stavby byly rozebrány, převezeny a zase složeny. Zděné rozřezány do 12 velkých bloků (každý vážil asi tak 12 tun) a přemístěny vcelku. To musela být prácička! Jde o metodu v Čechách z důvodu technologické náročnosti do té doby dosud nepraktikovanou. Jednou se ale začít musí. Jinak by Karkulky neměly kde bydlet.

Najděte cedulku u chalupy. čp. 21. Zjistěte, v jakém století byla postavena.

4. Napište číslici století.

Od skanzenu scházíme po pěšině kolem úlů z kopce až k říčce Ostružná. Je to jen vysekaná pěšinka ve stráni, ale neměli byste ji minout. Najdete ji za poslední chalupou.

Podívejte se na stráň pod hradem. Věřili byste, že se tu kdysi pěstovala vinná réva?

Slavný komorník krále Karla IV. Bušek z Velhartic byl svým pánem natolik fascinován, že se dal po jeho vzoru do pěstování vinné révy. Na Šumavě!!! Samozřejmě se jí zde nedařilo, tak ji nahradil ovocným stromovím. Ale oba páni z Velhartic – otec i syn – patřili mezi nejbližší přátele a důvěrníky Otce vlasti, takže se není co divit, že byli každým jeho nápadem naprosto uneseni.
Bušek mladší je znám především z Nerudovy Romance o Karlu IV., v níž s králem pijí víno. České, takže poněkud trpké. Panovník ho nejdříve vyprskne, pak se ovšem vpije…
Život Buška ml. ovšem nebyl žádná bezstarostná pijatyka s hlavou státu, jak by se snad dalo z romance soudit, nýbrž pěkná dřina. Převzal funkce po tatínkovi, což tehdy nebývalo ani zdaleka pravidlem. Neustále byl Karlovi po boku. Staral se nejen o chod domácnosti, ale byl i součástí výkonného aparátu zemského soudu. Během Karlových cest po Tyrolsku a Korutansku v letech 1336–1341 se dokonce označoval za mistra komory, tedy člověka zodpovědného za finance Karla IV. Později získal post nejvyššího maršálka královského dvora.

Přejdeme po mostku říčku. I když za chvilku půjdeme doprava, ještě se pár desítek metrů zajdeme podívat nalevo. Najdeme zde totiž památný kamenný stůl, u kterého často sedával Jan Werich. O tomto pánovi, který bývá řazen mezi moudré klauny, se dozvíte více na konci dnešního výletu. Jen kousek odtud totiž stojí Werichova chata. Určitě se na ni zajeďte podívat.

Dotkněte se kamenného stolu a natáhněte do sebe inspiraci, kterou zde kromě různých moků jistě nasával i pan Werich.

Podařilo se? Dostali jste nějaký geniální nápad? :) Třeba na píseň, pohádku, divadelní revue…?

Pokud by snad nejmladším jméno Jan Werich nic neříkalo, tak je to ten král z pohádky Sůl nad zlato. Jak se jmenovaly jeho tři dcery? A jak pan rádce? Atakdále…
Filmová vsuvka pro rodiče: Dočetli jsme se, že při natáčení scény snídaně pro tři prince řekli pánové Miroslav Horníček (princ krásný), Miloš Kopecký (princ chytrý) a Lubomír Lipský (princ chrabrý) režisérovi, že princové určitě nezapíjeli jídlo vodou nebo čajem, a chtěli víno. Po pátém opakování scény – a páté vypité lahvi – režisér nařídil přinést čaj. :)

Vracíme se k brodu. Podél říčky nyní pokračujeme tak, že ji máme po pravé ruce.

Nedaleko odsud se nachází šachta, která sloužila k dopravě vody na hrad. Tahle díra vypadala spíš jako komín. Tehdejší vodárenští technici do něj spustili kožený vak, do toho se nabrala voda z říčky – a už se tahalo. To byl vodovod! Vodní komín je odsud docela hezky vidět.

Zastavíme se u rozcestníku cest Ostružná. Podívejte se na něj. Najděte 16 km vzdálené hory (po modré).

5. Jak se jmenují hory?

Na severním úpatí hory Borek, kudy procházíme, se nachází několik štol, které jsou pozůstatkem středověké těžby zlata a stříbra. Těžit se tu začalo v roce 1511, kdy k tomu pan Zdeněk Lev z Rožmitálu dostal svolení od krále Ludvíka Jagellonského. Štola pod Borkem je asi 150 m dlouhá rovná chodba, ze které se větví přibližně pět ramen. Dnes už se do ní nedostanete, ve vstupu je mříž. Ještě v osmdesátých a počátkem devadesátých let minulého století však byla volně přístupná. Zástupy do ní přesto neproudily. Lidé se z přirozeného respektu a možná i strachu hlouběji do nitra kopce nepouštěli. A dobře dělali. Do děr, ve kterých nikdo nevybudoval zábradlíčka, chodníčky a nezavedl do nich osvětlení, se neleze.
Zajímavý je prý hlavně prostor, který se nachází pod levou stranou hlavní chodby a je zcela zatopený vodou. Je tady jasně vidět, že důl má pod hlavní chodbou ještě jedno patro. Říká se, že právě tato zatopená chodba vede celým vrchem Borek a vyúsťuje až někde u Horního Staňkova v místní usedlosti kdesi ve sklepě.

V rámci našeho výletu bychom takovou podvodní výpravu stejně asi nestihli, tak necháme pátrání po odpovědi na tuhle hádanku na potápěčích-jeskyňářích. Vy východ z chodby pro jednou hledat nemusíte. Ani nesmíte.
Zamíříme na jiné tajemné místo. Prý na něm straší!

Naučná stezka nás převede zpátky přes říčku a přivede až do obce, kde na první křižovatce odbočíme doleva. (Pokud už někoho bolí nohy, může jít doprava směrem k autu na náměstí, ale návštěvu hřbitova doporučujeme. :))

Cestou potkáte řezbářství a v něm Velhartický betlém.
Betlém vysoký 1,2 m se rozprostírá na ploše 4 x 2,5 m. Údajně je ze 14. století, tedy z období, kdy byl postaven Velhartický hrad. Stojí v něm 25 velkých figur, ostatních menších je přes čtyřicet. Nad betlémem se nachází portál a v podloubí jsou vyobrazena čtyři řemesla. Každé má svého patrona, světce. Prohlédnout si tak můžete sv. Josefa s truhláři, sv. Eligia s kováři, sv. Urbana s vinaři a sv. Lucii se skláři.
Uprostřed betlému stojí chlév se svatou rodinou, tedy s Pannou Marií, sv. Josefem a Ježíškem v jesličkách. Nechybí samozřejmě pastýři s ovcemi a tři králové. V pravé části sedí král Karel IV. s Buškem z Velhartic u číše vína. Buškova podoba není jeho, ale autora betlému pana Tittla. (Buškovu podobiznu se mu nepodařilo dohledat.)
Vstupné je dobrovolné a jde na bohulibé účely – na provoz kostela Panny Marie ve Velharticích.

Najdete před domem pana řezbáře houbu a domeček pro čarodějnici?

U popelnic s tříděným odpadem odbočte doleva. Ulice vás vyvede až k druhé silnici, za kterou je březová alej, kterou projdete až na hřbitov. Copak nás tam asi čeká? Bubáci…? Nebo snad konečně trocha klidu?

Velhartice bývají v sezoně vyhledávaným cílem turistů. Většinou však směřují ke zřícenině. Opravdové a zkušenější milovníky tajemna, záhad a strašidelných historek ovšem hrad nechává chladnými. V zimě v létě je to táhne k oprýskané bráně zdejšího hřbitova s kostelem sv. Máří Magdalény. Podle mystiků i duchařů zde sídlí samo ZLO. Tak ho jdeme přemoci! Dáme se doleva a po modré turistické značce vyšplháme až na kopeček nad městem.
Ať už v tom mají prsty zlé síly nebo ne, zdejší hřbitůvek s kostelíkem působí fakt strašidelně. Mají tu takovou zvláštnost: Ze zděného štítu kostela shlíží na příchozí několik tmavých skvrn, které při pozornějším pohledu nápadně připomínají dívčí tvář. Skvrny prý na chvíli zmizí, když štít dostane novu omítku či nátěr, ale pak se znovu objeví. Zvolna, avšak nezadržitelně vystoupí z bílé barvy štítu, jako by chtěly něco naléhavého sdělit. Někteří místní věří, že tvář patří dívce unesené sem oživlým umrlcem. Jiní si myslí, že jde o obličej hradní paní či jiné ženy, která poblíž kostela kdysi tragicky zahynula.

Než vstoupíte na hřbitov, podívejte se na vstupní bránu a najděte letopočet.

6. Opište předposlední číslovku.

Na místním hřbitově se podle vyprávění pamětníků odehrála nejedna hrůzná událost. Jedna z nich dokonce zakotvila v učebnicích literatury. Pamatujete, rodiče a prarodiče?

Hoj, má panenko, tu jsme již!
Nic, má panenko, nevidíš?
Ach proboha! Ten kostel snad?
To není kostel, to můj hrad!

Ten hřbitov – a těch křížů řad?
To nejsou kříže, to můj sad!
Hoj, má panenko, na mě hleď a skoč vesele přes tu zeď!

Kostel sv. Máří Magdalény údajně sehrál stěžejní úlohu v příběhu o mrtvém vojákovi a k smrti vyděšené nevěstě, jak jej sepsal Karel Jaromír Erben v baladě Svatební košile.

Traduje se, že mládence pohřbeného na velhartickém hřbitově oživil jeho sok v lásce, který se nemohl smířit s tím, že ho vojákova dívka zarputile odmítá, že je nebožtíkovi věrná doslova až za hrob. Aby se jí pomstil, mrtvého z hrobu vyvolal. Ten si pro milou došel a ubohou dívku v kostele zamkl.

Tím však výčet velhartických záhad zdaleka nekončí. Nejvíce negativní energie prý vyzařuje z kamenného kříže, který je zasazený do dlažby v bočním vchodu do kostela.

Zkuste se ho dotknout… Nebo raději ne! :)

A jen pro zajímavost: Na zdejším hřbitově se natáčel jeden z dílů seriálu Policie Modrava. Což také není zrovna komediální dílko.

V klidu a tichu si hřbitov projděte, pak zase vyjděte… A rychle pryč! :)

Od kostela nyní sejděte do obce a jakoukoli cestou rovnou za nosem se vraťte k autu. Na náměstí jste od hřbitova za necelou čtvrthodinku.

Copak to na vás kouká z tajenky? :)

Je to jedna z postav filmu Tři bratři. Ve které z pohádek si zahrála? Poradíme, že její nevlastní sestra se jmenovala Maruška. :)

Doufáme, že se vám dnešní výlet s tajenkou líbil, přejeme šťastnou cestu domů a těšíme se zase někdy na našich tajenkových trasách na viděnou! :)

Tento výlet vznikl z dotací OZP, a je proto pro všechny výletníky ZDARMA!, za což děkujeme.

Tip na závěr: Zastavení u Werichovy chaty

Obdivovatelům Šumavy je známo a má pro ně velký význam, že s nimi lásku k jejich kraji sdílel také velikán české kultury Jan Werich. Na jeho pobyty na Velharticku si starší obyvatelé stále pamatují. Janův vztah k Velharticím, jeho chata a rybaření jsou doposud živým předmětem zájmu zdejších i turistů.
Chata stojí na rovinaté louce mezi ramenem říčky Ostružná a širokou mlýnskou strouhou, která odvádí vodu od mlýna a pily. Tedy přesně na opačné straně obce, než jste teď.

Není to ovšem jen tak ledajaká chatka, navrhl ji architekt František Zelenka, šéf výpravy Osvobozeného divadla v letech 1929 až1932.
Poslední, co Jan Werich v životě viděl, byla právě ona. Tady v roce 1980 ztratil vědomí a v nemocnici se už neprobral. Do nebe si tedy nesl obraz místa, které si kdysi sám vybral a měl nade vše rád. Nazval si ho Údolí štěstí. Národem milovaný kulturní velikán zemřel 31. října roku 1980 v Praze.

Připomeňme si, že Jan Werich byl český filmový a divadelní herec, dramatik, scenárista, spisovatel a publicista, významný představitel meziválečné divadelní avantgardy a poválečné české divadelní kultury. Do dějin se také zapsal jako jedna z hlavních postav meziválečného Osvobozeného divadla.
V souvislosti s Velharticemi je ale především důležité, že byl Jan vášnivý rybář. Potok (nejlépe pstruhový) byl základní podmínkou, když s manželkou Zdenou hledali místo, kde by si postavili chatu. Pozemek v krásném údolí koupila Werichova žena v roce 1938 za 27 335 korun od Václava a Alžběty Hanzíkových, kteří měli vedle mlýn a pilu.

Otázky k tajence

1. Opište poslední slovo nápisu.

2. Jakou má značka barvu?

3. Opište poslední slovo.

4. Napište číslici století.

5. Jak se jmenují hory?

6. Opište předposlední číslovku

Tajenku posílejte  e-mailem na veldo@veldo.cz . Můžete ji  také poslat ve zprávě na náš facebook Velká dobrodružství. Každý měsíc vylosujeme jednoho z výletníků, kterému pošleme našeho Lumpardíka z podhradí. Vždy připojte celé jméno, adresu a také kód výletu.